Muzeum

Satelitní řopík nefunguje jako muzeum.

Zde je 5 hlavních důvodů:

  1. k bunkru to mám daleko, nemám technické zázemí, finanční a časová náročnost
  2. nezájem zastupitelů obce o technickou zajímavost
  3. v obci není zájem o historii obecně
  4. většinový nezájem místních se zapojit (jakákoliv pomoc je mnou vítána)
  5. nepovažuji se za „pravého bunkráka“, ale provozovatelům muzeí fandím

Po zakoupení svého řopíku v roce 2018 jsem navštívil několik „bunkráků“ napříč republikou, kteří již nějaké ty zkušenosti, většinou mnohaleté, s řopíky měli.

Část z nich má bunkry pronajaté za symbolickou částku a téměř všichni se snaží na provoz zajistit dotace a různé granty. Naopak sponzorské dary od firem se jim obvykle nedaří až na výjimky zajistit a potvrzují, že samotná historie při jednání „příliš netáhne“ a je nutné aktivitu s bunkry spojit například s pořádáním akcí pro děti, atd. Spoléhají se tedy často na vlastní zdroje financování. Muzea vznikají, ale i zanikají (čas, peníze, „nejsou lidé“, byrokracie).

Jak už to obvykle bývá, většinou je provoz podobných muzeí ztrátový, nemluvě o odpracovaném čase ve vlastním volnu. Je logické, že nejlépe vybavená muzea jsou ta dříve vzniklá, vybavení bylo o něco dostupnější, ceny na aukcích nižší a celkový zájem o bunkrové aktivity vyšší a průměrný věk „bunkráků“ nižší.

Králickou oblast především s těžkým objekty „Bouda“ a dalšími asi nemá cenu představovat, takže ji přeskočím.

Například město Stříbro v Plzeňském kraji podobné aktivity s řopíky podporuje, protože je chápe nejen jako podporu aktivit, ale i jako lákadlo pro turisty a reprezentaci města.

Na severu Čech, v Chomutově, se podařilo vytvořit známé „Muzeum na Kočičáku“. Spolek má ve správě více jak 10 objektů řopíků a pomáhá s mnoha dalšími aktivitami. Rozsahem aktivit a systematickou prací určitě patří v oblasti řopíků mezi nejznámější.

Všichni „bunkráci“ se shodli se na tom, že dobrovolníků ochotných pracovat ve volném čase ubývá a noví, až na velmi vzácné výjimky, nepřicházejí.

Další jednoznačná shoda panuje při názorech na špatnou dostupnost historického vybavení, velkou část si musejí zdatnější „bunkráci“ vyrábět a zaplatit, případně draze renovovat. A ceny občas na aukčních serverech dostupného vybavení každým rokem rostou, někdy až do absurdních hodnot, ale vše je o nabídce a poptávce.

Čas od času se také stane, že některá muzea končí, například už nemá kdo ve volném čase provázet. Někdy po mnoha letech také přichází únava, změna zájmů, anebo jednoduše vysoký věk.

Chcete z řopíku muzeum? Připravte si až stovky tisíc Kč

Ne, to není vtip. Začínat dnes s řopíkem a pokusit se jej přebudovat na muzeum není jednoduché. Řopíků ke dnešnímu dni stále existuje několik tisíc z původně vybudovaných cca 10.000. Armáda je nechala opuštěné před mnoha lety a co neodvezla armáda, to se rozkradlo, anebo „zachránilo“, tedy k někomu přemístilo.

Část vybavení (periskopy, vchodové mříže, pancéřové dveře, sběrače zkaženého vzduchu, atd.) mají na svědomí jak sběrači kovů (kolem roku 2008 to byly organizované a technicky dobře vybavené skupiny i s pojízdnými dílnami), ale také ostatní muzejníci, tedy provozovatelé řopíkovských muzeí, případně podnikaví jednotlivci. Čest všem výjimkám, ale tak to prostě je.

Je to hlavně o penězích

Jak vás asi správně napadlo, většina původního vybavení je nenávratně pryč. Větší část skončila ve výkupnách surovin, menší část v současně existujících muzeích. Sem tam něco se objeví u překupníků, anebo něco málo zůstalo ušetřeno na hůře přístupných řopících (těch ne zcela vyrabovaných logicky stále ubývá).

Moje zkušenost v Březí

Dost bylo teorie, začneme s čísly.

Řopík jsem vydražil od Ministerstva obrany za 42.007 Kč, vyvolávací cena byla asi 41.350 Kč. K vydražené částce si připočtěte ještě daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 4 %. Zaokrouhleně připočtěte další 2.000 Kč. Jsme tedy na téměř 45.000 Kč, které jsem převedl České republice, respektive Ministerstvu financí. Ne, peníze z prodeje bunkrů nejsou už několik let příjmem Ministerstva obrany. A co jsem za 45.000 Kč získal?

Součástí bunkru byl i pozemek o výměře 103 m2, sice malý, ale zato hustě posetý odpadky a dalším odpadem. Terén velmi nerovný s jílovitou zeminou, pravděpodobně navážkou. A jak u každého řopíků bývá, náletové dřeviny. V mém případě Trnovník akát. Byla to moje první setkání s tímto nezmarem. A vyšší stovky kusů ulit a hlemýžďů.

Bunkr samotný byl kompletně kovově vyrabovaný, uvnitř vypálený a posprejovaný. Nezakrytými trubkami pro chybějící periskopy do bunkru zatékalo. Uvnitř byl nepořádek a zdechlina (asi lišky). Nic kovového, kromě zazděných zárubní pancéřových dveří, střílen a stolků na výměnu hlavní, z bunkru nezbylo. A i zárubně pro chybějící pancéřové dveře měly zničené závěsy, aneb když se kradly dveře, tak bylo nutné použít sílu nářadí a tak to dopadlo, jak to dopadlo.

(stránka v přípravě)