Místo zahrady bunkr na druhém konci republiky
Původně jsem ale hledal v trojúhelníku Karlovy Vary – Plzeň – Praha nějakou malou, nenáročnou nízkonákladovou zahrádku na víkendy a souhra náhod chtěla, že jsem v roce 2018 koupil bunkr na druhém konci republiky.
Mohl to být venkovně historicky obnovený bunkr v podobě, v jaké je najdete i na jiných místech naší republiky nebýt zjištění: „Zastupitele obce historie nezajímá, hodně štěstí někde jinde.“
Stejně jako nebyl zájem ze strany obce zabránit šíření až 2 metry vysoké vegetace a uklidit odpadky a rozměrnou stavební suť z přilehlého nevyužívaného obecního pozemku, a ani přes získaná doporučení od několika organizací (včetně jednoho historického spolku) se mi nepovedlo získat více prostoru k bunkru, takže bylo nutné přístup obce respektovat a začít přemýšlet, co s mým bunkrem dělat dál, jestli vůbec něco.
Ostatně za těch několik let jsem vyzkoušel asi všechny mně známé návrhy pro obec ve stylu: „máte nějaké plány s částí obecního pozemku sousedícího s mým pidi pozemkem s bunkrem? / Jestli ne, prodáte / pronajmete mi jeho jakoukoliv část a já to uklidím a budu se starat? Jestli ne, uklidíte z vašeho pozemku skládku / odpady, včetně těch rozměrných a těžkých? Jestli ne, mohli byste třeba alespoň 2x ročně sekat část vašeho pozemku, aby se ke mně na můj pozemek nešířila běžně 2 metry vysoká zelená vegetace?“ Zastupitelé velkou většinou, během mnoha let, poslali vždy jasnou odpověď – „nepronajmeme, neprodáme, nebudeme uklízet, nebudeme udržovat vegetaci, dotazy nemáme (vyjma roku 2020) a je nám to jedno.“
Původně plánovaný vzhled bunkru měl být čistě historický s udržovaným okolím s tím, že vnitřek nebude díky vysoké finanční náročnosti historicky obnoven. Napadla mě tak varianta venkovně přístupného bunkru pro všechny kolemjdoucí s tím, že by to byla taková „opevněná zahrádka jednoho Karlovaráka“ s decentním odkazem na historii ve formě technické zajímavosti, bez patosu.
Protože ale nebyl zájem o historii, ani nebylo příliš místa na cokoliv, o pár měsíců později vznikl nápad udělat prostorově nenáročnou Sci-Fi variantu řopíku – s anténou a nově jen pro mě samotného, nově bez zájmu na historickou podobu a historii.
A tady je nutné připomenout, že všechno zlé, je pro něco dobré. Protože kdyby byl v obci zájem, vznikl by tuctový, nijak zajímavě obnovený řopík, kterých jsou v rámci České republiky vyšší desítky. Jsou v základu prakticky všechny stejné, jedná se až na výjimky o typizované stavby.
Pozemek
Své zážitky s pozemkem a snahou o upravený vzhled okolí jsem sepsal v kapitole Pozemek. Jedná se spíše o obecná doporučení dalším zájemcům o opevnění. Podle množství reakcí, které jsem obdržel, nejsem zdaleka jediným, kdo zažil po koupi bunkru komplikace.
Blog
Sekce Blog postupem času ztratila svůj význam a od roku 2019 je neaktualizovaná.
Cesta je cíl?
Když jsem v roce 2018 přemýšlel, jestli vůbec podat nabídku Ministerstvu obrany na odkup bunkru v Březí, racionální důvod kupovat si bunkr na druhém konci republiky jsem těžko hledal. Bunkru mi ale bylo při osobní bleskové prohlídce svým způsobem líto, byla v tom i výzva, snaha poznat jinou část republiky, možná byla i lákavá spojitost s historií a vidina možnosti za „přijatelnou cenu“ konečně získat zahrádku, tedy vlastně „vzdálenou opevněnou zahrádku“, kterou nebude po prvotních opravách nijak složité udržovat. A byl v tom i smysl pro humor, když jsem si sám sobě dával otázku: „A proč by Karlovarák nemohl mít bunkr na jižní Moravě?“
Musel jsem se dovzdělat
Nejednou jsem si na počátku připadal jako skutečný cizinec a snažil jsem se obec Březí pochopit, protože mi bylo jasné, že mi „něco uniká“. Začal jsem pátrat i po historii obce ve 20. století, aby z toho po několika letech vznikl samostatný web – Prátlsbrun.cz.
Jestli a jaký mělo mých 200 tun železobetonu v podobě bunkru v roce 1938 nějaký smysl, to už asi nezjistím. Bunkr se ale stal o pár desítek let později příčinou mnoha poznání.
Sice si asi navždy nejeden z mých nových nedalekých sousedů ze mě bude dělat, obzvlášť v mé přítomnosti, i nadále legraci, na druhou stranu vzájemná posezení „s pohárkem“ a sdílení společných zájmů lidí ze dvou různých koutů republiky, také není k zahození…
A množství lidí, se kterými „si lze něco říci“, má naštěstí v průběhu času stoupající tendenci. A přinejmenším si alespoň vzájemně odpovíme na pozdrav. Tak snad to s námi lidmi není úplně marné.
