Místo zahrady bunkr na druhém konci republiky

Původně jsem ale hledal v trojúhelníku Karlovy Vary – Plzeň – Praha nějakou malou, nenáročnou zahrádku na víkendy a souhra náhod chtěla, že jsem koupil bunkr na druhém konci republiky.

Mohl to být venkovně historicky obnovený bunkr v podobě, v jaké je najdete i na jiných místech naší republiky nebýt zjištění, že „zastupitele obce historie nezajímá, hodně štěstí někde jinde“, stejně jako nebyl zájem uklidit odpadky a stavební suť z přilehlého nevyužívaného obecního pozemku, a ani přes získaná doporučení od několika organizací (včetně jednoho historického spolku) se mi nepovedlo získat více prostoru k bunkru, takže bylo nutné názor obecních zastupitelů respektovat a začít přemýšlet, co s mým bunkrem na okraji obce nedaleko zemědělského družstva dělat dál.

Původně plánovaný vzhled bunkru měl být čistě historický s udržovaným okolím s tím, že vnitřek nebude díky vysoké finanční náročnosti historicky obnoven. Napadla mě tak varianta venkovně přístupného bunkru pro všechny kolemjdoucí s tím, že by to byla taková „opevněná zahrádka jednoho Karlovaráka“ s decentním odkazem na historii ve formě technické zajímavosti, bez patosu.

Pozemek

Své zážitky s pozemkem a snahou o upravený vzhled okolí jsem sepsal v kapitole Pozemek. Jedná se spíše o obecná doporučení dalším zájemcům o opevnění. Podle množství reakcí, které jsem obdržel, nejsem zdaleka jediným, kdo zažil po koupi bunkru komplikace.

Blog

Sekce Blog postupem času ztratila také svůj význam a od roku 2019 je neaktualizovaná.

Lhostejnost

To jsem ale ještě netušil, kolik a jaké zážitky jako rozený Karlovarák (a tedy „cizák“) díky koupi zanedbaného a mnoho let nikým nechtěného bunkru od armády v obci na jižní Moravě zažiji :-) Kastování lidí funguje v obci s 1.500 obyvateli dokonale. Chvíli mi trvalo, než jsem se „v obci rozkoukal“, ztratil něco iluzí, abych následně začal všechny příhody brát s nadhledem, aneb po 2 letech vlastních zkušeností už mám konkrétnější představu, co všechno může znamenat věta od jednoho kolemjdoucího: „Pavle, tohle jsou Sudety, pohraničí, nediv se.“

Bunkr nyní slouží jen jako netradiční místo na umístění poštovní schránky, jiné využití nemá.

Jak šel čas – Satelitní řopík MJ-SR 71 Březí u Mikulova (2018 – 2019)

Tyto webové stránky v podobě mých soukromých zápisků vznikly počátkem roku 2018 s úmyslem dokumentace plánované decentní venkovní historické obnovy bunkru, který jsem nejen ke svému překvapení zakoupil na jižní Moravě nedaleko hranic s Rakouskem. Tedy několik stovek kilometrů daleko od míst, kde bydlím a pracuji. Na druhou stranu, proč by Karlovarák nemohl mít bunkr v obci, kde nikdy nebyl a nikoho nezná, tedy na jižní Moravě? Zvlášť když zchátralý a vypálený bunkr obecní zastupitelé s pidi pozemkem od armády nechtěli ani zadarmo, stejně jako neúspěchem dopadla i několikaletá snaha armády jej prodat formou veřejné nabídky, někdo se musel najít… Ano, byla to pro mě i výzva. A ukázala se být mnohem větší, než jsem čekal.

To začalo v únoru 2018, kdy jsem zubožený bunkr s pidi pozemkem od armády vyhrál ve výběrovém řízení za 42.007 Kč … A proč uvádím cenu? Protože to byla jedna z nejčastějších otázek nejen od místních. Občas jsem i já pokládal otázky. „Co si myslíte, je to hodně, anebo málo? Máte druhou práci? A kolik vás stojí cigarety / alkohol / dovolená / oblečení / elektronika / záliby?“

Bunkr jako vypravěč příběhů

Potkání se s několika desítkami lidí nejen u bunkru, kácení máje v sousední obci, hody, zapovídání se s některými členy Březácké chasy, pozvání na pohárek vína / kávu od několika místních i přespolních, přespání v budově bývalé obecní školy, anebo nasávání atmosféry v zařízeních jako jsou „Kovárna“, „U Kemara“, „U Marušky“, to vše mi pomohlo s vlastním názorem. Také jsem se u toho naučil připojovat návěs za traktor a později vyzkoušel sbírání hroznů do bedýnek (přepravek). A žufanem mě vážně nikdo neurazí, ačkoliv naběračka také není občas k zahození. Snad jsem získal i trochu pochopení pro lidi, kteří žili a žijí v něčem, co já nezažil.

Horší už to být nemůže, takže to může být už jen lepší

Rozhovor o řopíku

Rozhovor o řopíku

A tak jsem si sám sobě několikrát řekl, že „vykašlat se na svůj bunkr můžu vždycky“, anebo se pokusím té své „hromadě železobetonu“, která lidi zajímala jen jako zdroj železa a užitečné místo na vyvážení odpadků“, dát nějaký smysl a alespoň můj pidi pozemek, co jsem dostal od armády k bunkru, dát do lepšího stavu a udržovat jej, abych se jako vlastník nemusel stydět. A lhostejnost, výmluvy, mlčení a další, můžu přenechat jiným…

Díky vlastnictví bunkru jsem měl možnost nahlédnout jak do současného způsobu života a mezilidských vztahů, tak i do nelehké historie pohraniční obce.

Obce, která se ve 20. století několikrát přejmenovala, několikrát přišla o své původní obyvatele, aby následně získala nové. A k tomu byla po dobu několika desítek let obehnána na jedné straně několika ploty. Obce, kde část obyvatel čeká na někoho, který věci zařídí bez nutnosti jejich zapojení. Obce, kde je dobré se připravit na otázky ve stylu: „a co z toho, kdo jako, bude mít?“

I tyto webové stránky prošly několika změnami a vývojem, aneb jak se dá využít 103 m2 pozemku a na něm bunkr, když to máte pár stovek kilometrů daleko. Je to skutečná výzva, když ze tří stran je prostor kolem bunkru 1,5 metru a na zbývající jižní straně je svažující se zemní val o šířce 3 metrů.

Web původně dokumentoval postupnou snahu o decentní venkovní obnovu, později zachycoval potíže se kterými jsem se začal setkávat, a nyní slouží již jen jako úložiště fotografií a došlých pohlednic. Od roku 2020 web zachycuje už jen minulost.

Děkuji všem, kteří se snažili jakoukoliv formou pomoci.

Pavel Mašek